O védské meditaci s Terezou Cíchovou

Před dvěma roky mi australský učitel Tim Mitchell odevzdal moji osobní mantru. Na kurz védské meditace mně tehdy upozornila známá a hned mi bylo jasné, že tam chci. O pár týdnů později jsem již poprvé otevřela oči po dvacetiminutové meditaci a věděla jsem, že jsem dostala neocenitelný dar – klíč k životu. Od té chvíle mně mantra provází denně dvakrát a na každou meditaci se těším. A zdaleka nejsem jediná. Jen v Praze prošlo Timovými kurzy více než 500 žáků. Ještě nedávno byl jediný, kdo v naší zemi zasvěcoval do techniky védské meditace. Před pár týdny získal posilu v mladé, charizmatické ženě – Tereze Cíchové, která Tima do Prahy z Austrálie dovedla. Pomáhala mu s organizací kurzů, překládala a po čase se stala jeho žačkou. Po dvou a půl letech výcviku promovala jako první česká učitelka v několika tisíc let dlouhém řetězci učitelů védské meditace. Terezka je rovněž cvičitelkou jógy a jako dula doprovází budoucí maminky v těhotenství a u porodu. Když jsem ji požádala o rozhovor, s radostí souhlasila. Před několika dny jsme se sešly v příjemné pražské kavárně. „Já mám velký den, Mária“, objala mně na uvítanou nadšená Terezka: „Včera jsem naučila meditovat svoji první studentku!“ Sedly jsme si do pohodlných křesel, objednaly kávu, teplý jablečný štrúdl s domácí šlehačkou a slova plynula samovolně…

Jak to šlo?

Bylo to nádherné. Vždycky jsem meditaci milovala, protože mi dělá dobře. A učitelským výcvikem jsem uviděla její další rozměr. Začala jsem ji chápat jako obrovské požehnání. V průběhu výcviku se učíš o dlouhé linii učitelů a mně najednou došlo, že sedíme v Praze v roce 2015 a máme k dispozici techniku, která je několik tisíc let stará. Když si představíš tu cestu z učitele na žáka, z učitele na žáka … kolik to je lidí! Ta cesta, kudy vede! Pocítila jsem ten zázrak, že se k nám tato technika dostala. A když sedím poprvé na židli toho, kdo ji předává, mám pocit obrovského privilegia. Vnímám to jako milost.

Svojí vlastní iniciací jsi prošla před sedmi a půl lety v Austrálii, kde jsi v té době absolvovala roční učitelský výcvik jógy. Jak ses dozvěděla o védské meditaci?

Součástí jógového výcviku byl i předmět meditace. A mně to strašně nebavilo, dělali jsme vlastně koncentrační techniky, kdy jsme se soustředili na dech, dívali se do svíčky, na jantru... A já jsem u toho nemohla vydržet, bolela mě záda, hrozně mě to frustrovalo a vůbec jsem neměla pocit, že je to k něčemu dobré. Jednoho dne náš učitel ajurvédy pořádal výlet k australským domorodcům a tam jeli i lidé mimo školu. Tak jsem se poprvé setkala s Timem. Cestou zpátky do Sydney jsme spolu strávili několik hodin v autě, hezky se s ním povídalo. Když jsem se dozvěděla, že učí meditaci, říkala jsem si „no potěš…“. S meditací jsem měla do té doby jenom špatnou zkušenost. Ale Tim nám po cestě autem vykládal to, co dnes povídá na úvodních informačních přednáškách pro zájemce o kurz védské meditace. Vysvětlil nám, jak technika funguje, proč funguje, odkud se vzala, na čem je založená, atd. Mně to přišlo hrozně divné. On totiž říkal, že meditace je snadná. „To není možné“, myslela jsem si, protože jsem meditaci jako snadnou nezažívala. Evidentně jsme mluvili každý o něčem jiném….. Takže jsem nemeškala a do šesti neděl jsem se přihlásila k Timovi na kurz a on mě naučil techniku védské meditace. To bylo v listopadu 2007. Brzy jsem viděla, že měl pravdu. Skutečně to bylo snadné, šlo to samo, já se na meditaci těšila, ráno jsem si kvůli ní i přivstala, protože se mi vyplatilo spát o dvacet minut méně a meditovat. Cítila jsem se lépe po všech stránkách. A pochopila jsem, že to, co se v dnešní době často nazývá meditace, by se mělo nazývat koncentrace nebo vizualizace.

Jaký rozdíl vidíš mezi védskou meditací a jinými meditačními technikami?

Rozdíl je hlavně v tom, že mnohé ostatní techniky jsou dovednosti, které piluješ praxí a kde je mysl pořád zapojená, aktivní, na něco se máš soustředit, něco si představovat nebo o něčem rozjímat. Ale meditace, tak jak já ji znám, je proces ne dovednost. Je to něco, co se děje, ne něco, o co se snažíš.

A přitom snad každá meditační technika říká, že se snaží o bezmyšlenkovost, ticho.

To sice ano, ale můžeš jít přímou cestou, nebo oklikou. Můžeš jet TGV nebo lokálkou. Tak já to pro sebe chápu. Není řečeno, že jedna technika je dobrá, druhá je špatná, ale z mého současného pohledu, když vím, že můžu jet pohodlně rychlovlakem, kde sedím, ještě dostanu čaj, tak proč bych se harcovala čtyřikrát tak dlouho lokálkou, kde mi to naklepe zadek a bude na mě táhnout.

Zrovna žena, se kterou jsem včera měla první lekci kurzu védské meditace, je velmi zkušená, věnovala se za svůj život mnoha technikám. Po své první meditaci mi říkala: „To snad není možné, jak je tohle jednoduché a jak to vede tam, kam se všechny techniky snaží dojít.“ Tady se nemusíš o nic snažit, a v tom je ten trik. Technika védské meditace není dovednost, je to proces, který se děje. Postup předání této techniky je ohromně přesný. Ono se to vůbec nezdá. Z pozice žáka máš pocit, že ti učitel řekne pár věcí o tom, jak to máš dělat. Ve skutečnosti je ten postup velmi exaktní, aby byla zachovaná naprostá čistota techniky.

Jak se připravuješ před odevzdáním techniky studentovi?

V  učitelském výcviku se naučíš celé know-how, jak se technika předává. Já nesmírně ctím puju – iniciační rituál. Puja je děkovný obřad, kde učitel v sanskrtu zpívá jména hlavních představitelů učitelské linie, děkuje jim za to, že se zachovala čistota učení. Zároveň tento obřad pro něho představuje závazek, že on na meditační technice nebude nic měnit a předá ji tak, jak ji sám dostal – ani neubere, ani nepřidá. Můj způsob, jak se na iniciaci připravit, spočívá v tom, že dbám na to, aby bylo vždy všechno hezky nachystané, aby byla čistá, slavnostní atmosféra. Je to zkrátka rituál, který má velikou váhu. Cítíš tu obrovskou sílu a podporu. Když dělám puju, vnímám, jak vstoupím do pole učení, které předávám. Já jako učitelka nepředávám žádnou svoji moudrost ani chytrost, stávám se kanálem, skrze který jde vědění dál. V učitelském výcviku se sice naučíš něco zpaměti, ale je to relativně malá část. Ten výcvik, tak jak jsem ho prožila, je hodně o „pročištění kanálu“.

Když iniciuješ člověka, odevzdáváš mu mantru. Existují nějaká kritéria, podle kterých mantru vybíráš?

Je to mechanický proces. Každý, kdo se přijde naučit meditovat, vyplní dotazník, kde zodpoví, jaké má základní zkušenosti, v jaké životní fázi se nachází atd. a na základě těchto informací a setkání s ním vyberu mantru.

A ta mantra funguje po celý život nebo se může změnit, třeba když se člověk dostane do jiné životní situace?

Záleží na startovním bodě. Takže svou mantru máš napořád. Pokud pak pravidelně medituješ minimálně 18 měsíců, kdy se pravidelnou meditací tělo zbaví množství stresu, můžeš si svoji mantru nechat rozšířit. K tomu slouží takzvané pokročilé techniky, kterých je několik. Mantra se buďto rozšíří nebo se změní způsob, jakým se s ní pracuje.

V době, odkdy medituješ, jsi prošla mnoha životními změnami. Co přináší meditace tobě?

Já si vůbec neumím představit, že bych nemeditovala. Meditace mi dává obrovský fyzický odpočinek a zároveň vidím účinky, které má na všechny oblasti mého života. Od fyzického těla, kde vidím, že nejsem tak často nemocná. A když onemocním, tak se mnohem rychleji uzdravím. Stala jsem se bezesporu mnohem citlivější, věci vnímám do větší hloubky, do větší intenzity. Přestala jsem se tak bát, což neznamená, že se nebojím, ale strach má jinou kvalitu. Když se něčeho bojím, vnímám, že se bojím jakoby na povrchu, pod kterým plyne jakási řeka, která je stálá. O těchto věcech se těžko mluví, nedá se to dát do slov. Vše se odehrává spíš na úrovni pocitů. Rozhodně mi však meditace dala mnohem širší perspektivu a pocit sounáležitosti s celkem. Z toho pak logicky vyplývá, že se člověk začne jinak chovat. Nemůžeš vylévat nějakou chemikálii do odpadu, protože chápeš, že to nekončí tvým odpadem, ale teče to někam zpátky na zeměkouli. Začneš se chovat způsobem, který je udržitelný a podpůrný pro celek. Chápeš, že jsi toho celku součástí. Připadá mi, že meditace člověku ohromně pomůže mít větší soucit se situacemi, které se jemu a kolem něj dějí, a pochopení pro druhé lidi.

Napadá mě ještě, že s meditací získávám určitý prostor bezpečí a jistoty ve svém nitru, kde dokážu být v pohodě, díky čemu si pak můžu dovolit otevřít se i jiným světům a pobrat toho víc.

Ano, přesně tak, na tom to je založené. Ty se nemůžeš začít otvírat, když sama nestojíš pevně na vlastních nohách. A přitom to vypadá nesmírně nenápadně. V tom je podle mě genialita této techniky. Samotný proces není násilný, všechno je přirozené, vlastně to jde téměř samo.

Zajímavé je, že když člověk začne meditovat, ono to ´jde téměř samo´. Ani si neuvědomuješ, že se něco děje, a přitom se neustále něco děje. Po čase najednou zjistíš, aha, tady je něco zaběhlé v mém životě, co přestává fungovat. A docházíš k bodu, kdy je nutná změna i ve vnějším světě.

Přesně tak. Je to stejné, jako když v přírodě nastává ze zimy jaro. Taky se najednou neprobudíš, jeden den jsou závěje a druhý den rozkvetlé petrklíče. Tak to není. Prostě to jde  krůček po krůčku, jakoby není vidět, že se něco děje. Ale když se pak najednou zastavíš, všimneš si, že svítí sluníčko, je o deset stupňů víc a petrklíče kvetou. Proto si myslím, že ta technika je tak dobrá, protože je takhle přirozená.

A jak říkáš, je jednoduchá.  Vůbec nestojí žádnou námahu a je to něco, na co se můžeš těšit.

Připadá mi, že v  dnešním světě neustálého snažení a nároků, které klade společnost na jednotlivé lidi, je mimořádný dar mít něco, kde se nesnažíš, kde to nemá žádný konkrétní cíl, ke kterému se potřebuješ dobrat. Jednoduše si sedneš, zavřeš oči a dál to jde samo, protože celý proces využívá přirozenou inteligenci těla a mysli.

Časem si i uvědomíš, že to, co zažíváš v meditaci, začínáš – ať již vědomě nebo nevědomě – aplikovat i v běžném životě.

Ano.

Takže to, že se nemusíš o nic snažit, neplatí pouze pro meditaci, ale pro celý způsob bytí.

Přesně tak. Člověk pak vidí, že v životě to platí stejně jako v meditaci - bereme to tak, jak to samo přichází, je to velice přirozený, nevinný proces. Taky je podle mě důležité zdůraznit, že védská meditace není určena do ústraní, není určena k tomu, aby ses vzdalovala běžnému životu, práci, rodině, vztahům, ať už žiješ jakkoliv. Ale naopak, abys byla v běžném světě užitečná a aby se v něm tobě dobře žilo.

Děkuji za rozhovor, Terezko.